Jak probíhají přípravy na Expo? Co budou moci návštěvníci vidět?

Je to opravdu velká událost, pro mě, pro muzeum, pro krajkářky. Všechno je už připraveno. Přípravy na Expo trvaly přibližně tři roky, ale nejintenzivněji jsme pracovali od minulého ledna. V Dubaji budou k vidění tradiční ubrusy, ale budou také módní přehlídky s kreacemi z koniakovské krajky a rovněž největší krajkový ubrus na světě, kterým překonáme svůj vlastní rekord. Tohle všechno již bylo naloženo do kontejneru a dopraveno na místo konání. Ukážeme i samotný proces výroby krajek, budou zde různé multimediální ukázky, chceme, aby to bylo dynamické. Vznikla také stránka věnovaná dočasné výstavě Slezského vojvodství, kde jsou materiály, které jsem sbírala celý rok, různé fotografie, také ty ze spolupráce s paní Beatou Bojdou, která šaty navrhla, a z různých setkání. Je toho hodně, do odletu 25. ledna si asi neodpočinu.

Když mluvíme o módních přehlídkách, to není zrovna tradiční využití koniakovských krajek, že? Jak se krajky vyvíjely? Existují i v krajkářství různé trendy?

Řekla bych, že obecně přichází móda na ruční práci a také krajky. Krajka sama o sobě zůstává tradiční, taková se stále líbí. To množství rostlinných motivů v rozmanitých kompozicích je tak okouzlující, že nepřestává udivovat a nikdy nevyjde z módy. Je to nadčasové! Ale formy se samozřejmě vyvíjejí, dnes už nevyrábíme jen ubrusy a ubrousky, ale například i šaty. V roce 2001 nastal "boom" na tanga, který na Koniaków upozornil. Totiž po době komunismu a uzavřených hranic, kdy byli lidé vlastně odsouzeni k řemeslné výrobě, náhlé otevření na svět a průmyslový rozvoj způsobily, že to, co se vyrábělo průmyslově, se zdálo lepší. Přicházely velké obchody, obchodní řetězce a lidem se to v té době líbilo. Tanga a spodní prádlo, které v roce 2001 vymyslela Małgorzata Stanaszek, tak přitáhly pozornost zpátky ke koniakovské krajce a vzbudily nový zájem. Někteří byli pro, někteří proti, někteří se tím chlubili a některé krajkářky o tom nechtělyi ani mluvit. Nicméně po dobu 10 let bylo obrovské množství objednávek na spodní prádlo, soupravy a tanga. Dnes se stále vyrábějí tanga, ale také vánoční ozdoby a nejprodávanější jsou v současnosti asi lapače snů. Možná proto, že se nemusí prát ani žehlit.

Koniakówská krajka vzbudila zájem i v zahraničí. Jak se stalo, že tak slavné osobnosti jako Beyoncé, Lady Gaga nebo anglická královna vlastní ruční výrobky z Beskyd?

Lady Gaga si jednoduše objednala háčkované boty u Małgorzaty Stanaszek a ta je ušila, stejně jako Beyoncé. Myslím, že k takovým lidem se krajka dostane většinou náhodou a já později ty informace poskytnu médiím. Těch slavných lidí bylo mnohem víc, ale nikdo si to nezapsal, nikdo se o to nezajímal. I proto jsem založila muzeum, myslím, že jsou to úžasné příběhy, jak se koniakovská krajka dostává k takovým zákazníkům. Návrhářka, která pracovala s našimi krajkářkami a objednávala si různé kousky, byla nějakou dobu asistentkou Diora a jednou jim prostě ukázala věci, které se zde vyrábějí. Dior se rozhodl objednat část svatebních šatů, halenku, u Beaty Legierské a Marioly Wojtasové. Víme o tom náhodou, protože když šla Beata Legierska na poštu halenku odeslat, přišla ke mně do kanceláře, tehdy jsem ještě pracovala v Kulturním středisku v Istebné, a ukázala mi ji. Rychle jsem ji vyfotila a ta fotka je jediný důkaz, že halenka pro Diora byla vyrobena právě zde. Také spolupráce s Rei Kawakubo byla zajímavá. Rei Kawakubo sama hledala výrobce háčkované krajky a omylem kontaktovala mou kamarádku, Ewu Szpilu, která ale pracuje s paličkovanou krajkou. Ta předala kontakty a japonská firma Comme des Garcons udělala obrovskou zakázku na metry, protože si mysleli, že to děláme na válcích, že krajka je jako látka. Odepsala jsem, že to není možné, je nás téměř sedm set, takže jsme schopni udělat velké množství krajky, ale ne až tolik. To je ale zaujalo ještě víc. To je utvrdilo v tom, že skutečně našli ruční práci, a tak odepsali, že tomu rozumí, a požádali o vzorky a cenovou nabídku na ubrus 60x60 cm. Zavolala jsem paní Marysze Suszce a požádala ji, aby odhadla, kolik to bude stát. Řekla jsem jí, aby dala cenu, která bude pro krajkářky opravdu dobrá, protože ony obvykle pracovaly hodně levně. Maryša odpověděla, že kdyby dostali sedm set zlotých, bylo by to skvělé. Odepsala jsem jim a po třech týdnech jsem dostala odpověď, že jsou tak ohromeni kvalitou, že objednávají veškeré množství, které jsme schopni vyrobit, cena pro ně není vůbec problém, zakázku potřebují do března příštího roku. No, a skutečně pak čtyřicet krajkářek tuto objednávku splnilo a bylo vyrobeno dvě stě šedesát ubrousků v bílé barvě 60x60 a sedmdesát v černé, které byly k vidění na Pařížském týdnu módy 2018.

A ubrus pro královnu Alžbětu?

Vypráví se, že když jel Státní soubor písní a tanců Śląsk v roce 1961 na vystoupení do Anglie, dal takový ubrus pořadateli. Líbil se jim natolik, že se rozhodli objednat jej i pro královnu Alžbětu. Měla ji vyrobit Maria Gwarek, zakladatelka firmy Cepelia v Koniakowě a osoba, díky níž to s krajkou vypadá, tak jako to vypadá. Protože nepochybně to byla padesátiletá existence Cepelie, státní instituce, která vykupovala a prodávala naše výrobky, která z krajkářství v Koniakowě udělala profesi. Byla to tedy ona, kdo začal vyrábět krajku pro královnu Alžbětu, ale bohužel v roce 1962 zemřela a nikdy ji nedokončila. Ten nedokončený ubrus je stále v Koniakowě a královna dostala jiný, který zhotovila Anna Buryová a který si u ní objednal syn Marie Gwarkové. Díky tomu se můžeme pyšnit tím, že naše krajka je také v majetku anglické královny.

Mám velmi laický dotaz – kolik hodin nebo dní práce zabere výroba takového krajkového ubrusu 60x60?

Vše závisí na vzoru, který na ubrusu bude. V Koniakowě jsme proslulí používáním tenkých nití. Dnes se nejčastěji používá velikost padesát, zatímco v počátcích, asi před 140 lety, se používaly i takové tenké strojové nitě – stovky, dvě stě, sto padesát. Dnes je denně používají pouze dvě krajkářky, Beata Legierska a Mariola Wojtasová, zatímco většina výrobků se vyrábí z padesátky, která je ale stále velmi tenká. Ubrousek o délce 60 cm je při práci 4 až 5 hodin denně s průměrným vzorem vyroben za týden a půl. A stojí 180 zlotých, 200, 240, až 300 zlotých. S tenkou dvoustovkou to trvá dvakrát déle, asi měsíc a půl, při sezení 6 hodin denně.

A jak dlouho trvalo vyrobit ubrousek pro veletrh Expo?

V tomhle případě krajkářky skutečně sedí 8 hodin v kuse a při práci se vyměňují. Vyrábíme ji už od léta, protože vzory jsou náročné a motivů je hodně. Na veletrhu Expo překonáme další Guinnessův rekord. Jeden už máme. Máme největší koniakovskou krajku na světě, kterou v roce 2013 vyrobilo pět krajkářek, ale nyní jsme se rozhodli vyrobit ještě větší, s ještě více motivy, abychom ukázali to neuvěřitelné bohatství koniakovské krajky. Zuzanna Ptak vytváří velmi kvalitní dílo, společně se svými dcerami Danutou a Wiesławou a vnučkou Annou Juroszek tvoří mimořádné vzory. A aby bylo jasné, že se jedná o polský ubrus, je na něm "zakomponován" polský znak. Celek bude mít průměr asi 5 m a 20 cm.

Je známá historie krajkářství v Koniakowě?

Když se v letech 1882-1883 začalo s háčkováním, byla to doba, kdy se v beskydském trojměstí, tedy v Istebné, Jaworzynce a Koniakowě, děti učily základním předmětům, jako je háčkování, šití a vyšívání ve škole. Tehdy ten příběh začal. Všechny vdané ženy nosily krajkové čepce a podle regionu měly na sobě různě uvázané šátky. Když dívky vyrostly, začaly si čepce vyrábět samy, a to byla první forma krajky u nás. Teprve někdy v letech 1900-1901 byla jedna z dívek, Zuzanna Walach, která uměla háčkovat, přijata na takzvanou službu do Goleszowa, kde se vyráběly krajky. V domě, kde sloužila, viděla ubrousky považované jako dekoraci. V chudých horalských domácnostech nikdo takto stůl nezdobil a byla známa pouze užitková forma čepce. Po návratu domů začala vyrábět drobné ubrousky, které prodávala v hostinci Jana Halamy ve Wisle jako suvenýry pro turisty. V roce 1913 se provdala za Pawła Golika a přestěhovala se do Koniakowa, do části Kadłuby. Zde je dodnes středisko největších umělkyň. Maria Gwarek, Zuzanina sousedka, odtud také pocházela a přestěhovala se do Szańců, kde je dnes moje krajkářské centrum. V jejím domě se také shromažďovaly krajkářky a ona převážela krajky do Katovic a prodávala je. Po její smrti byla zřízena Pamětní síň Marie Gwarek, kde je mimo jiné vystaveno to nedokončené dílo pro královnu Alžbětu II. Je to úžasný příběh a srdečně zvu do Koniakowa na procházku, protože tady opravdu vejdete do domu a tam sedí tetička nebo i mladý člověk a „hekluje.“ A právě díky tomu, že Zuzanna Wałach tyto ubrousky prodávala a že Maria Gwarek založila Cepelii a tím zajistila formu výdělku, je krajka dodnes živá a nadále zajímá i mladou generaci. Když příjdete kamkoli a zeptáte se: "Proč jsi začala "heklovat?", tak každou krjakářku motivovalo, že z toho měla nějaký peníz, ať už to byla malá holčička, puberťačka nebo dospělá žena.

Existují také pánové krajkáři?

Existují muži, kteří se věnují "heklování", ale je to spíše ženská profese. V Polsku je stále silné dělení na mužskou a ženskou práci. Poláci s tím mají velký problém. Pokud někdo dělá něco "dámského", je už považován za zženštilého nebo se bojí, že ho za takového budou považovat. V historii bylo několik krajkářů a dodnes muži "heklují", ale nechtějí o tom mluvit, ukazovat se v médiích, nebo dokonce fotografovat. Je tu Dominik Legierski, který s tím nemá problém, krásně "hekluje", chodí na naše workshopy společně s maminkou, povoláním je kuchař. Byl zde také pan Michał Ptak, který spolu se svou ženou pracoval pro společnost Cepelia 30 let a objevil se i v některých materiálech v polské televizi. Znám mnoho mužů, ale ti nechtějí poskytovat rozhovory, protože se za to trochu stydí.

Existují také produkty z koniakovské krajky pro muže?

Existují kravaty, motýlky, vázanky, kapesníčky do saka, to se dělá už dlouho. A také pánská tanga, protože je i verze pro muže. A obecně první otázka mužů, kteří navštíví Muzeum krajky, obvykle zní: "Tak kde jsou ty tanga?" A dochází i k takovým vtipným situacím, kdy přijde manželský pár nebo dvojice a muž přemlouvá dámu, aby si je koupila, a ona mu řekne, že v nich nebude mít kam jít. Pak si dělám legraci, že nejde o to v nich někam chodit, stačí se v nich pánovi ukázat. Jedná se tedy tak trochu o produkt pro muže.

Je daný materiál, ze kterého musí být krajka vyrobena, typ nitě?

Ano, od začátku se používaly pouze bavlněné nitě, dnes se většinou používají polské nitě Muza 50 Ariadna. Mariola Wojtasová a Beata Legierská používají při výrobě šperků hedvábné nitě, protože to jsou ty dvě dámy, které používají nejtenčí nitě. Největší oblibě se těší šperky Marioly Wojtas, které nedávno obdržela darem i první dáma. Mariola do své práce zahrnuje tradiční motivy, ale to že dělá šperky je již inovativní, používá hedvábné nitě a barvy. Tradiční barvou krajky zůstává bílá nebo krémová, někdy se na límcích nebo rukavicích objevuje černá. Různorodost přineslo až spodní prádlo a pak vánoční zboží, které však také není tradiční formou.

Existují nějaké typické vzory? Podle čeho můžeme poznat, že nějaká krajka je z Koniakowa?

Ano, všechny ty rostlinné motivy, květy, listy, srdce, geometrické motivy – to vše bylo vynalezeno v Koniakowě a předáváno z generace na generaci. Jsou pro Koniaków velmi charakteristické, stejně jako jejich uspořádání. Ubrousek se vždy vyrábí od středu v kruhovém, hvězdicovém, symetrickém vzoru a nejčastěji se v dané řadě, pokud mluvíme o kruhovém ubrousku, opakuje jeden motiv a v každé další řadě je jiný. To je pro naši krajku typické, ta různorodost různých motivů a symetrie. Ať už se jedná o čtverec nebo ovál, vždy se používá hvězdicový vzor. Nikde na světě nic takového už není. Jsou podobné motivy, například irský vzor, turecký vzor, rumunský vzor, ale uspořádání je pak odlišné, není zde taková symetrie a rozmanitost. U nás každá řada musí být jiná a musí být rostoucí, další řádek směrem od středu nemůže být nikdy menší než předchozí. Často se stává, že ženy, které sem přijíždějí z celého světa, aby se učily, se pak doma zaseknou v jedné řadě a nevědí, co dál, nebo se snaží nějak komponovat, ale já pak okamžitě rozpoznám tu nevyváženost proporcí. U nás je v genech ta symetrie, tento řád.

A lze poznat i krajkářku nebo rodina, ze které pochází, jen podle krajek?

Každá krajkářka má samozřejmě své vlastní motivy, které se jí líbí a které používá. Když některá přinese svou práci, podle toho ubrousku, poznám, kdo to byl. Je to jako rukopis. Některé krajky jsou volnější, jiné jsou pevněji stažené. Nejtěžší je, když dostáváme zakázky, kdy si například zákazník vybere ubrus dlouhý 60 cm a objedná si jich sto. Abych zakázku dokončila co nejrychleji, zadávám práci několika krajkářkám, a pak se z 60 cm může stát i 40, protože krajkářka motivy natolik utahuje, že je o tolik zmenší.

Co v tom případě děláte, když vyrábíte něco opravdu velkého, jako je ten ubrus pro Expo, na kterém pracuje více krajkářek?

Vždy existuje jedna krajkářka, která vymýšlí vzory, kompozici a je za to zodpovědná. Je to ona, kdo si musí vybrat krajkářky, kteří dělají podobné věci jako ona. Musí to být její dcery nebo vnučky, ostatní jen pomáhají se zpracováním. Každý motiv je navíc opracován, „oheklován“, tak, aby do sebe zapadaly, což je také charakteristické pro to, že u nás existuje něco jako opracování. V irské krajce jsou motivy pospojovány nebo našity na síťce.

Je zájem o "heklování" i u mladých lidí?

Mladí lidé se vracejí k „heklování“, zejména dívky, ale je jich stále méně. A protože je jich méně a věnují této tradici méně času, bude v budoucnu také méně takových umělců, kteří budou schopni vymýšlet vzory. Proto všechno fotím, protože Koniakovjanky určitě budou umět „heklovat“, ale nevím, zda budou umět ještě skládat motivy, za 150 nebo 200 let. Ta práce, kterou dělám již třetím rokem má obrovský potenciál a velký vliv na udržení tradice. Před pěti nebo šesti lety, když jsme s mou šéfovou pracovaly v kulturním domě v Istebné, říkala, že už nejsou žádné krajkářky, že dneska nikdo "nehekluje" a mladí "neheklují". Poté, co jsme otevřeli centrum, kam může každý přijít a ukázat, co umí, kde pořádáme workshopy a setkání s krajkářkami, se ukázalo, že některé dámy, které "neheklovaly" i 30 let, znovu začaly, když konečně s tím měly kam jít, kde to ukázat a prodat. A samy říkají, že chtějí dělat další věci a zase jinak, nově, protože je to prostě baví. Takže doufám, že se to bude vyvíjet tímto směrem a výstava v Dubaji, ty četné prezentace, propagace, i tenhle rozhovor, to vše je pro mě velmi důležité, protože to bude další signál pro krajkářky, že o nás lidé mají zájem, že chtějí naše výrobky, a to pak vidí i mladí lidé, které ta mediální reklama přesvědčí. Krajka bude stále dražší, a nakonec se jí bude možné živit. V současné době existuje jen několik takových "profesionálních" krajkářek, ale ruční práce je ceněna stále více.

A kdy bylo toto centrum, muzeum založeno a kolik má v současnosti exponátů? Jaké obsahuje kuriozity, třeba nejstarší krajku?

Nejstarší krajka pochází z doby kolem roku 1930. Jedná se o velký ubrus od Zuzany Golik, který muzeu věnovala její rodina. Je ošuntělý, prožraný moly, protože byl schovaný ve skříni během druhé světové války, když bylo bombardování. Jeho majitelka pak zemřela a rodina o něm nevěděla. Takovou kuriozitou je vzorník, krajkářky po otevření muzea každá vytvořila svůj oblíbený motiv. Jsou tu také svatební šaty a ubrousky. Je jich docela dost, pořád je sbírám, hledám vzory, motivy. Když objevíme něco nového, krajkářky to během workshopů „uheklují“. Nyní dokončujeme projekt a Mariola Wojtasová vytvořila vzorník s názvem Heklujeme Ovocný sad, kde ukazujeme rozdíly v tloušťce nití. K dispozici budou ubrousky s nití různé tloušťky, s 200, 150, 80, 70, 50. To je novinka od prosince. A samozřejmě velké množství fotografií, na nichž jsou zachyceny krajkářky, které se zapsaly do historie koniakovské krajky. Nejlepším zdrojem vzorů je náš obchod. Je tady ta dynamika, je to stále živé, a to jak ve formách, tak ve vzorech. Krajkářky tam neustále nosí své výrobky, 250 krajkářek pracuje pro samotný obchod. Jednoduše něco vyrobí, přinesou a pak si samy stanoví cenu. Veškerý výtěžek z prodeje jde na nadaci, kterou jsem založila a jejíž jsem předsedkyní. Nadaci jsem založila v roce 2018, centrum jsem pak otevřela v roce 2019. Nadace získává prostředky na naše aktivity, nakupuje exponáty, a tyto příjmy nám umožňují přispívat na různé projekty. Mohla bych mít firmu a jen vydělávat peníze, ale je lepší všechno dát, aby nám to zůstalo. To je moje poslání. Jsem vzděláním antropolog a etnolog, a když se zabývám minulostí, zjišťuji, že lidé, kteří vydělávali peníze jen pro sebe, rychle vyhořeli nebo končí a nic nezůstává. Takže si myslím, že takhle je to lepší pro historii, pro další generace.

Autor: Michaela Zormanová