Kdy je knižní vazba uměním?

Nejsem si jista, zda řemeslo s přídavkem výtvarné estetiky nazývat uměním. Umělecká knižní vazba, jak je v Čechách pojmenovávána a chápána, je rukodělná a má mít kromě žádaného kvalitního obsahu také knižní formu, jež nelze vyrobit strojovým způsobem. Myslím si však, že jakékoliv řemeslo by mělo být dokonalé. Zedník, instalatér nebo knihař, u všech bych preferovala, aby svou práci uměli, případně ji neodbývali. U knih bych raději volila označení umění knižní vazby také ve smyslu něco umět. Přiznám se, že termínu umělecká knižní vazba se vyhýbám.

Může být uměním i vazba dělaná strojově ve velkém nákladu?

Pokud budeme zase chápat tento druh činnosti ve významu něco uměti, tak samozřejmě ano. Jsou tiskárny a knihárny, které svou práci umí a pak takové, které to neumí nebo to radostně flákají, protože hodně zákazníků vlastně neví, co má požadovat. Jako grafička mám zkušenosti z obou stran. I takové, kdy mizernou tiskárnu donutíte k profesionálnímu výkonu, ale stojí to hodně energie a hlídání. Naopak úžasně strojově vybavená tiskárna vám podpluje výběrové řízení a výsledek ji nezajímá, jen byznys. Základní rozdíl však mezi ruční a strojovou výrobou je v originalitě a množství hotových „artefaktů“. Ruční zlacení je holt ruční a nedá se napodobit strojem.

V expozici výstavy v Domě umění byl k vidění i soubor s názvem Vyhynulé formy, jsou nějaké formy vazby, které už opravdu nikdo nedokáže napodobit?

Myslím si, že vyrobit se dá úplně všechno, natož něco napodobit, když víte, jak to vypadá. Může se však stát, že nemáte už identický materiál, z kterého byste zvláštní knižní formu vyrobili, vyhynul nebo neroste. Je však hodně šikovných a zručných lidí. Svět je velký a množství odborné literatury je široké.

Kde se v dnešní době ještě můžeme s uměleckou knižní vazbou setkat?

V Čechách nebo na Slovensku určitě v některých zajímavých knihařstvích, ačkoliv pomalu mizí. Například u Krupků v Úvalech u Prahy, u Lídy Mlichové v Žilině, na individuálních výstavách knihařů nebo na kolektivních výstavách, z nichž nejznámější je Trienále umělecké knižní vazby, které letos bude v září v Plzni.

Jsou nějaké současné trendy v používaných materiálech, tvarech či technikách v oblasti knižní vazby?

Hodně se používá laser – šetří čas a je přesný, v nedávné době plexisklo, co se týče technologie a materiálu. Já sama dost dobře nějaké výrazné trendy nevnímám. Myslím si, že knihaři jsou značně konzervativní, pravděpodobně i představy zákazníka. Jinak to vypadá ve světě, kde nebyla socialistickým letitým experimentem nabourána kontinuita řemesla. A je to především o tvůrčích individualitách stejně jako v jiných oborech. Od toho jsou také světové soutěže, kde můžete přesněji sledovat jak potencionální trendy, tak výjimečné osobnosti.

Dá se mluvit o nějakém zlatém období umělecké knižní vazby? Pokud ano, kdy proběhlo a čím se vyznačovalo?

Když pominu nádherné, ručně iluminované středověké knihy zdobené zlatem a drahokamy před vynálezem knihtisku, tak zlaté možná ne, ale výjimečně obrodné období pro knižní tvorbu bylo období Williama Morrise v hnutí Arts and Crafts koncem 19. století. Mělo vliv na knižní produkci přelomu 19. a počátku 20. století. Bylo reakcí na úpadek knižní kultury, způsobený strojovou výrobou knih a související s průmyslovou revolucí. V knižní vazbě konkrétně práce Thomase Jamese Cobden-Sandersona byla přelomová. To zpětně mělo vliv na knižní produkci a také knižní vazbu v Čechách. Knihař a teoretik Ludvík Bradáč a jeho neúnavná snaha byla počátkem vzniku novodobých knižních vazeb. Některé mohly konkurovat těm světovým. Podle „Bradáče“ a jeho knih se učilo hodně knihařů. Ačkoliv jeho teoretické knihy vznikaly kolem počátku 20. století, učila jsem se z nich také, knihařské řemeslo je poměrně stálé. Hned z kraje století se jezdilo na zkušenou do světa. Hranice byly otevřené. Dnes můžete na zkušenou také, obávám se ale, že zlatá doba knižní vazby pominula. U nás z ní nelze rychle ani pomalu zbohatnout a konzumní společnost o tuto nadstavbu nestojí. Fenomén peněz zasahuje i do oblasti umění a knižní vazba oproti malbě není trendy pro bezpečné ukládání peněz.

Je možné vytvořit skutečně krásnou vazbu pro knihu, jejíž obsah nás nijak neoslovuje? Nebo je to nezbytná součást?

Někdo to umí, já ne. Kniha na mne musí sama promluvit a říci si, jak chce obléknout. Pokud mně text neoslovuje, není tu komunikace. Vazba obsahu a formy je dost česká záležitost, ve světe tomu tak není. Mnohdy se bohatě designérsky dekoruje kniha na vysoké umělecké a řemeslné úrovni, aniž by akceptovala obsah. Francouzi jsou na to přeborníci. Ale nedá se to dost dobře lokalizovat, zase je to na individualitách.

Jaká byla vaše cesta k umělecké knižní vazbě?

Trnitá. Vystudovala jsem něco, co jsem shodou náhod studovat mohla, ne to, co jsem chtěla. Na vysoké škole, kde mne opravdu politická ekonomie a vědecký komunismus nezajímaly, jen jsem to musela přežít, nicméně ve druhém ročníku jsem měla zaječí úmysly ke knihařskému řemeslu. Dávalo to smysl, a tak alespoň formou konzultací jsem se díky svému bývalému učiteli na střední umělecké škole v Brně, Jindřichu Svobodovi, postupně k řemeslu dostávala. Filozofickou fakultu Univerzity Palackého jsem nakonec absolvovala, ačkoliv ne vše bylo v době mých studií stravitelné. ­Čeština v kombinaci s výtvarnou výchovou mi neublížila, naopak jako vášnivá čtenářka lépe chápu jazyk a literaturu. Obor, který bych chtěla studovat, jsem v průběhu zhruba dvaceti let vybudovala na Fakultě umění v Ostravě.

Kromě knižní vazby se věnujete i jiným oblastem spojeným s knižním designem či výtvarnou tvorbou obecně?

Baví mne vše, co s knihou souvisí, takže občas nějakou tu knihu či katalog „udělám do tisku“. Minulý týden jsme křtili s nakladatelstvím Protimluv knihu Míny Krejčí – Ještě pořád můžeme tančit, jejíž celková grafická podoba je má práce. Naštěstí grafický design mne neživí a nemusím u počítače sedět pořád. Jen když chci. Během života jsem vystřídala zakázky jak na grafiku, tak na obalový design, spolupracovala s nakladatelstvím či konkrétním designérem, fotografem, autorem. Jednu dobu jsem s kamarádkou měla internetové grafické studio. Celý život mne baví práce s písmem, jak digitálním, tak ruční kaligrafie. Kombinuji jak užité zakázky, tak svou volnou tvorbu v oblasti autorské knihy či objektů. Odpočinkem je pro mne digitální grafika, konkrétně manipulovaná fotografie, kdy z původního obrazu vzniká jen pocitová záležitost nebo symbol. Práce s rastry mne stále baví.

Jste také pedagog, jak dnešní mládež vnímá tato trochu vytrácející se řemesla, věříte, že nastupující generace si k řemeslu a ruční práci cestu znovu najde?

Jak kdo. Je to ve vlnách. Knihy všeobecně lákají téměř všechny studenty, konkrétně autorská kniha. Někdy se najdou nadšenci, co hodně vydrží, to znamená hodně času, stráveného ve škole nad rámec školy. Ale i tak si k vazbě jen přivoní. Řemeslo je učení na celý život, a to ve věku studentů je ještě vzdálený obzor. Tři mé absolventky se skutečně knižním řemeslem zdárně živí. V době covidu jsem měla skvělé magisterské studenty a navzdory zákazům jsme udělali hodně práce. Škola fungovala na individuální výuce. Nebyla zavřená. Všeobecně se však studenti neradi samostatně vzdělávají, očekávají servis s minimální námahou. Málo se ptají. Málo čtou, googlí. Když je však něco osloví, jsou úžasní, ne nadlouho. To před deseti lety nebylo. Někdy si připadám nepatřičně, že vlastně svými zkušenostmi obtěžuji. Připadá mi, že nastala doba frustrace z informačních toků, kdy jsou mladí lidé zahlceni, je od nich hodně očekáváno a zpětně na ně je vyvíjen společností tlak „úspěšnosti“. Velká část jich trpí depresemi a polyká prášky. Představa svobodné tvorby vlastních vizí a myšlenek se scvrkává na touhu prodat a uživit se. To především u uměleckých oborů s absencí na užité umění. Je to smutné. Jsou však výjimky, na které toto neplatí. ­­

Jsou nějaké ambice na stvoření oboru – digitální umělecké vazby? Nebo by to byl spíš oxymóron?

Knižní vazba je hmotná věc, tak zatím ne. Ačkoliv takový kočkopes, fyzicky tištěná kniha s pohyblivými obrazy, snímanými prostřednictvím aplikací, napůl digitální kniha, existuje. Pak je otázka, jak pojmenovat její vazbu, když bude na vysoké umělecké úrovni. V poslední akreditaci specializace Knižní design v bakalářském a Knižní design a animace v magisterském programu, na jejíž podobě jsem se valnou částí obsahově podílela, jsou prvky animace, virtuálního prostoru, ale také klasického knižního umění. Nějaké digitální „vazby“ by se proto našly. To, jak dávat dohromady digitální obsah –může to být určitý zcela konkrétní způsob virtuálního uspořádání, může to mít uměleckou formu, jen by to bylo něco zcela jiného než fyzická kniha materiálně svázaná a vyvedená. Zatím je ta podoba v plenkách. Samostatný studijní obor, to si nemyslím, že by mělo význam. Ostatně na Fakultě umění, kde léta pracuji je knižní vazba jen něco navíc, co studenti mohou dělat. Nemají to vysloveně v programu. Jsme umělecká škola a umělci, zvláště pak umělečtí kurátoři mají k řemeslu ambivalentní postoj. Neprošlo by to.

V jednom z rozhovorů jsem četla, že jste si k Ostravě vztah vytvořila postupně. Jak moc se podle Vás město změnilo?

Zdrsněla jsem. Město se zjemnilo. Ostrava během let prošla velkou proměnou. Sníh v zimě je bílý. Nejste od sazí, když přijdete domů. V noci můžete mít otevřené okno. Téměř nikdo už nečurá na veřejných prostranstvích. Pejskaři, ne všichni, používají igelitové pytlíky. Lidé třídí odpad. Nedostanete klackem po hlavě, ale to není jisté. Ostatně, za ta léta už se orientuji. Celkově jsou lidé ohleduplnější. Upřímní byli vždycky. Některé části Ostravy nicméně zachovávají původní folklór, o kterém se zde zmiňuji. Ostravská umělecká scéna je bohatá. Divadlo, hudba, výstavy, akce, nedá se stihnout všechno. Je tu hodně nadšených a ochotných lidí dělat pro město něco dobrého. Za působení současného primátora se hodně staví a rekonstruuje. Například nově otevřená galerie Plato z bývalých městských jatek, stavba nové koncertní síně pod taktovkou světového architekta Stevena Holla, nové budovy univerzity na Černé louce. Městská knihovna – Černá kostka nakonec také bude. Jako by období před bylo o zpomaleném, zastaveném čase a nyní to nabralo rychlé obrátky. Nechci komentovat čím to asi bude. Byla by to spekulace…Spousta zeleně a úžasná síť cyklostezek. Do práce mi jedna vede.

Kdybyste měla našim čtenářům doporučit nějaké knižní vazby, které by mohli vyhledat a prohlédnout si, takové, které Vás osobně opravdu okouzlily, vzpomněla byste si na nějaké příklady?

V Čechách například Městská knihovna v Lokti nad Ohří vlastní dvě vazby Philipa Smithe. Jsou zajímavé jeho ojedinělou technikou maril. V Národním muzeu v Praze, v oddělení knižní kultury, stejně tak v Moravské galerii v Brně mají sbírky současné knižní vazby a na vyžádání se k nim dostanete. Obě tyto instituce mají nádherné Váchaly, kde vazba není to podstatné, ale určitě vás okouzlí obsah a forma jeho autorských knih. Většina sbírkových fondů je dnes digitalizována, takže on-line můžete vidět alespoň náhledy. V Brně v Moravské galerii mají knihy téměř neznámé knihařky Petry Pospíšilové, dokonalé vazby jak po technické, tak výtvarné stránce. Také hodně vazeb Jindřicha Svobody nebo Jaroslava Olšáka s jeho zvláštními vazbami do pryskyřice na kůži. Pokud se dostanete do Anglie, doporučuji Britskou knihovnu v Londýně, která má pravidelné výstavy knižní kultury nebo soukromou Wormsley knihovnu poblíž Oxfordu, kde Sir Paul Getty shromáždil jak staré, tak novodobé klenoty knižní vazby. Pokud se vám poštěstí, tak navštivte Studio pět Marka Cocrama v Londýně. Těch možností ve světě je nepřeberně. Pár let v Praze (do roku 2018) žila a pracovala skvělá knihařka Pénelope Guidoni. V současné době žije v Brazílii. Stojí za to podívat se na její vazby alespoň na internetu.

autor: Michaela Zormanová