Reklama
Nový trh v Polsku / ver 1

Scéna z filmu Wyraj, foto: archiv Agy Nowosielské

09.01.2022
Šipka

Aga Nowosielska: "Jediná rada, kterou bych svému mladšímu já dala, je: neboj se dělat chyby."

S režisérkou Agou Nowosielskou jsme si povídaly o jejím nejnovějším filmu Wyraj – o emocích, o tom, jakou má režisér kontrolu nad svým filmem a jaké to je pracovat se skutečnou filmovou hvězdou.

Jsou nějaká konkrétní témata, o kterých cítíte potřebu ve svých filmech vyprávět nebo ke kterým se stále vracíte?

Pro mě je to vždycky taková cesta z hlubin podvědomí a spíše si v určitém okamžiku uvědomím, že bych o něčem ráda mluvila, ale nemyslím si, že bych se pořád vracela k nějakým konkrétním tématům. Rozhodně si nekladu za cíl mluvit o aktuálních událostech nebo komentovat svět kolem sebe a nějaké politické, společenské, ekonomické události. Mám pocit, že mluvit o tom, co se nyní děje, takovým způsobem, který něco vnáší, a ne pouze komentuje, vyžaduje velký odstup.

Kde hledáte inspiraci?

Vzhledem k mému předchozímu psychologickému vzdělání mě velmi zajímá člověk a vše, co s ním souvisí: víra, přesvědčení, jeho potřeby a způsoby, jakými se je snaží uspokojit. Inspiruje mě také můj vlastní citový život. Wyraj byl hodně spojený s truchlením po babičce. Přišlo to dost pozdě, protože babička zemřela před mnoha lety, asi před šesti, ale první roky jsem si to jako kdyby neuvědomovala. Teprve když jsem začal studovat na filmové škole a chtěli po mně, abych se ponořil hluboko do sebe a do svých zkušeností, babička v mých myšlenkách ožila a najednou jsem viděla to, jak moc mě formovala. Začalo se mi po ní stýskat. Pak přišla myšlenka, na níž je založen scénář Wyraje – co kdybychom mohli skutečně za někoho dát život. Často říkáme, že jsme ochotni se pro někoho obětovat nebo pro někoho skočit do ohně, a dítě si třeba myslí, že je to možné.

Pokud filmař, jako Vy, odhalí ve filmu své pocity a prožitky, není to těžké – to, že je najednou může vidět každý, každý má k těmto emocím přístup?

Nepřipadá mi to těžké, nejspíš proto, že tyto zážitky se skrývají pod příběhem, pod jinými postavami, úplně jinými, než jsem já, žijí na jiném místě, jsou jiného věku a pohlaví. Ve Wyraji je místo babičky dědeček, a taky jsou to emoce, které zažívá každý. Nejsou to moje zkušenosti přenesené jedna ku jedné.

Wyraj, v češtině Irij, ve slovanské víře znamená jakýsi bájný ráj. Jaký obraz ráje je ve filmu prezentován?

"Wyraj" je skutečně v určitém smyslu ráj, ale ne tak docela. Ve slovanských představách to byla na počátku země, kam odlétali mrtví ptáci a pak se vraceli, odtud se vzali čápi, kteří přinášejí děti, zkrátka ptáci, kteří se vracejí z ráje s novým životem. Pak se z toho stala země mrtvých, ale také země odpočinku. Ráj ve filmu má mnoho rozměrů, protože dědeček, který leží v posteli, je už trochu ve svém "wyraji". Někde mezi světy, možná se chystá odletět, možná ne. V určitém okamžiku to i říká, že potřebuje více síly, aby mohl odletět. Piotrek opakovaně zpívá Věčný odpočinek a "wyraj" je země odpočinku, také toho věčného. V polštině existuje ve venkovském nářečí, které používala moje babička, slovo "wyro", znamená postel.

Velkou roli ve filmu hraje čtení (nebo spíš nečtení) znaků. Je to pro vás způsob uměleckého vyjádření, nebo spíš součást života jako takového?

Rozhodně je to součást života. Když jsem psala ten scénář, přemýšlela jsem o tom, jak v situacích, kdy se něco přihodilo, tak minimálně dvě hodiny předtím, než k tomu došlo, na mě všechno křičelo, že se to stane, a někdy se opravdu divím, že jsem to neviděla, byl jsem jak uvězněná. Ve filmu se Veronika také nachází v takové situaci, protože na ni celý svět křičí, mravenci jí lezou po nohách, psi na ni štěkají a celý svět se dožaduje její pozornosti a varuje ji před tím, co může přijít. Ona ta znamení vidí, je k nim citlivá, ale vždy jen na chvíli, protože stojí pevně na zemi, gravitace ji táhne dolů a je pro ni velmi obtížné se od toho odtrhnout. Otázka tedy zní, co kdyby uměla ta znamení číst, vstal by Piotrek z postele?

Když mluvíte o svých zážitcích a emocích, které vás inspirovaly k natočení filmu, napadá mě otázka, zda je možné natočit věrohodný film o emocích, které jste necítila, o události, ke které v životě režiséra nebo scenáristy žádným způsobem nedošlo?

Zdá se mi, že psaní scénářů nebo natáčení filmů je umění kamufláže svých zkušeností a dávání jim jiné podoby a že k pochopení různých věcí je sice třeba určité životní zkušenosti, ale že například stačí se opravdu hodně leknout pavouka a už víme, co je to strach, stačí čerpat z takových velmi základních emocí, které cítíme, a pozorovat je. Nemusíme vůbec prožívat situace, které jsou ve filmu, ale musíme být velmi vnímavým pozorovatelem svých pocitů, reakcí a také všech kolem sebe, zajímat se o rozdíly mezi sebou a ostatními lidmi.

Setkáváte se se situacemi, kdy divák vnímá situaci úplně jinak? Má cenu v takové chvíli vysvětlovat, co jste měla ve skutečnosti na mysli?

Když film vyjde ze střižny, je to pro mě trochu samostatná jednotka, která na každého určitě působí jinak. Zdá se mi, že nějaké vysvětlování ve stylu "ne, nejde o to, jde o to" - nedává smysl. Pro mě je to film o mém stezku po babičce, ale pro diváka to určitě nebude film o mém smutku, zvlášť, když o něm nijak přímo nemluvím, tak jak by se o něm divák mohl vůbec vědět? Slyšela jsem už velmi odlišné interpretace, věci, kterých si různí lidé všímali a které se jich nějak dotýkaly, prolnuly se s jejich zkušenostmi. Pokud si v tom filmu najdou něco pro sebe, je to podle mě skvělé.

Když mluvíme o různých přístupech různých lidí – jakou má režisér vůbec kontrolu nad svým filmem? A jaký vliv má například kameraman, který přichází také s vlastními nápady?

S Basiou Kaniewskou, která je kameramankou, jsem točila všechny své školní filmy, takže jsme hodně sehraná dvojka. Přicházím za ní už ve fázi, kdy mám nápad na film, ona se mnou prochází celým tím procesem, takže její vliv je obrovský, ani nedokážu říct, jak velký vlastně je. Je to moje první divačka a zároveň spolutvůrkyně, takže s ní je to o něco jednodušší. Jiné je to v případě dalších spolutvůrců, kteří přicházejí později. Je to opravdu těžké, stále se to učím. Záleží mi na mé vizi a na vytvoření toho světa, který jsem vymyslela, protože chci, aby zůstal celistvý, zároveň se ale snažím být otevřená a dát prostor i ostatním. Nebyla bych ostatně ani schopná vymyslet všechno tak precizně do detailů, takže to předávám s jistým pocitem důvěry po dlouhých rozhovorech a poté, když vidím, že mluvíme o tom samém.

Jeden úplně laický dotaz, jaký je základní filmový štáb, bez něhož by film na úrovni, která umožňuje účast na profesionálních festivalech, nevznikl? Kolik lidí to obvykle bývá?

Ono se to nezdá, ale i u krátkého filmu je to poměrně hodně lidí. Vždycky je tu scénografie, kostýmy, make-up, zvuk, obsluha na place, celé technické oddělení, kamerové oddělení, tedy asistenti kamery, střihači, ostřiči, zvukaři, osvětlovači, produkční oddělení, vedoucí natáčení, vedoucí produkce a asistenti vedoucího produkce, druhý režisér, asistent režie a lidé, kteří pomáhají na place, starají se o kompars, catering a spousta náhodných lidí a lidí zvenčí, kteří se také zapojují. Natáčeli jsme v malých vesnicích a místní komunita se také účastnila. Jeden pán nám třeba půjčil traktor, jiný nám dovolil natáčet své ovce, půjčil koně, aby se mohl projít po dvoře, někdo hrál kněze. V Podlesí (Podlasie) jsem zažila s těmito lidmi a jejich srdečností krásné chvíle. Jeden pán měl louku, kterou měl už dávno posekat, ale nechal ji pro nás, aby ji mohl posekat den před natáčením a my se po ní mohli válet. To je neuvěřitelná věc, že někdo s takovým nasazením a ochotou dokáže něco udělat pro druhého člověka.

No a pak jsou tady taky herci, kteří mohou rovněž do filmu hodně vnést. Byly některé role napsány konkrétnímu herci na tělo?

O Agatě Buzek jsem myslela od začátku a doufala, že v tom filmu bude hrát. Byla jsem nervózní, že nebude mít čas nebo že nebude souhlasit. Pro studenty filmových škol je to asi největší lekce, když mohou pracovat s člověkem, který má obrovské filmové zkušenosti a je neuvěřitelně talentovanou herečkou. V určitém okamžiku jsem měl pocit, že jí tu roli předávám, cítila jsem, že ona už ví o té postavě víc než já a já se jí tak jen snažila pomáhat s emocionální kontinuitou, protože jsme nehráli chronologicky. Agata byla tedy jasnou volbou. V případě chlapce jsme hledali dlouho, hledala jsem blonďáka s modrýma očima, protože Agata má velmi výrazné oči a je blondýna. Takže vzhled byl trochu důležitý, ale to, co nakonec rozhodlo, byla aura toho chlapce, tedy Adámka – byla tak výrazná, že když vyšel z castingu, už jsem vlastně věděla. Stále jsem se toho rozhodnutí bála, a tak jsme pro jistotu udělali ještě druhé kolo. Zajímavé ale je, že on na casting přišel náhodou, zrovna vracel s maminkou knihy do knihovny a já tam zrovna měla konkurz.

To je taková historka, kterou člověk slyší docela často, že někdo byl obsazen úplnou náhodou. To se tedy skutečně děje?

Ano, já jsem takových příběhů slyšela spoustu. Myslím si, že to, že někdo přijde na casting a je úplně v pohodě, protože nemyslel na to, že chce vyhrát, ale prostě se tam náhodou objevil, tak to jde poznat. Vejde dovnitř a ta energie je jiná než u všech ostatních lidí, kteří se přišli prezentovat.

Chlapci, který Piotrka hrál, bylo v době natáčení pět let, to je na tak těžké téma, jako je to ve fimu, dost málo. Jak se s takovým dítětem pracuje? Ona asi ještě úplně nechápe, o čem ty scény jsou, možná by ostatně ani neměl...

Nevěděla jsem, jak s ním pracovat. Použila jsem různé taktiky, které jsem vymyslela a které trochu fungovaly, ale v mnoha ohledech ne. V takových situacích rozhodně pomáhá montáž. Především jsem se s ním snažil navázat osobní vztah, aby se na place cítil bezpečně a také abych věděla, jaký je v něm potenciál. Uspořádala jsem setkání, která byla založena hlavně na zábavě, dávala jsem mu různé tvůrčí úkoly, a tak jsem se dozvěděla o některých věcech, které sám od sebe dělal a já jsem je mohla později použít. Zároveň to byla trochu chyba, protože když došlo na práci na place, nepřipravila jsem ho na to, že to bude námaha, že to nebude neustálá zábava, že bude muset něco mnohokrát opakovat, že bude muset být někdy zticha, že nebude moci běhat a tak dále. Později se ukázalo, že je to těžké, nastavování hranic pro mě bylo hodně problematické. Vzpouzel se a došlo i ke korupci, protože se mu moc líbil můj prsten a jsem mu řekla, že je to prsten moci. A když se odmítl zúčastnit nějaké scény, dodala jsem mu ním sílu a on šel na plac. Příště bych se snažila spojit hru s nějakým konkrétním zadáním, abych dítě na takovou práci připravila.

Se svými filmy jste se objevila na různých festivalech v různých zemích. Lišil se odběr filmu v zahraničí?

Mám dojem, že ano. Zdá se mi, že v Polsku jsme dostali menší zpětnou vazbu a mnohem více ohlasů přišlo ze zahraničí. Myslím, že je to do značné míry způsobené pocitem exotičnosti, protože slovanská nebo předkřesťanská kultura a její motivy v Polsku exotické nejsou. V zahraničí přitahují pozornost, což jsem si před natáčením tohoto filmu neuvědomovala. Na druhou stranu téma smrti je zcela univerzální, protože se týká každého z nás.

Jaký byl váš první film?

Myslím, že to bylo během mých studií, protože před nimi to byly jen velmi amatérské pokusy, a ne úplně hraný film. V prvním ročníku jsme měli za úkol natočit film, ve kterém se nemluví, takže to také nebyl úplně běžný film. Ve druhém ročníku jsme měli jako zadání adaptaci knihy Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, a to tedy vlastně považuji za svůj první film.

Kdybyste se mohla vrátit do té doby a dát si nějakou radu, jaká by byla?

Myslím, že ke všemu se musí člověk dostat tak, že chybuje, takže bych si řekla: "Neboj se dělat chyby." Protože nedá se takhle předbíhat. Od profesorů jsme slyšeli, že něco nepůjde nebo že je lepší to tak nedělat, ale je to trochu jako s malým dítětem, kterému když někdo řekne, že to pálí, tak si na to stejně sáhne a pak to pochopí. Myslím, že jednou je třeba udělat věci špatně.

Na čem právě pracujete?

Pracuji na svém posledním školním filmu a doufám, že se na jaře vydá na festivalovou cestu.

autor: Michaela Zormanová

16.05.2022
Katowice

Na letišti. Wojciecha Korfanteho v Katowicích končí velký investiční projekt související s rozšířením základny pro údržbu letadel. Náklady na tento projekt přesahují 100 milionů zl hrubého.

11.05.2022
Katowice

Planetárium - Slezský vědecký park po více než 3 letech rekonstrukce o víkendu 11.–12. června znovu otevře své brány pro hosty. Modernizované zařízení bude největším místem tohoto typu v Polsku a jedním z nejmodernějších v Evropě.

11.05.2022
Katowice

Dozorčí rada společnosti Jastrzębska Spółka Węglowa rozhodla o jmenování Tomasze Cudnyho na další funkční období prezidenta společnosti. Ostatní členové představenstva si rovněž zachovají své stávající pozice: Sebastian Bartos, Robert Ostrowski, Edward Paździorko a Artur Wojtków.

Reklama

spedice v silniční mezinárodní a vnitrostátní přepravě

nejprestižnější klub ve Slezsku, cafe & cocktail bar

expozice historie regionu Liptov a jeho okolí, jeho architektury, ...

nejstarší národní muzeum v Polsku

vydavatel programového a kulturního časopisu pro GOP

se nachází na Soláni, v malebném prostředí Beskyd ...

je specializovaná stavební společnost s působností po celé ČR, a v zemích EU...

je krajská veřejná knihovna s výukovým statusem...

je zastřešující skupina škol pro nadstavbové vzdělání v prestižních odvětví se zaměřením na umění a módní design

městská organizace a organizátor kulturního života ve městě

Reklama

Frekomos

dle firemní klasifikace

Česko, Moravskoslezský kraj

Frekomos

dle firemní klasifikace

Česko, Moravskoslezský kraj

Portál i-Region.eu

dle dohody

Česko, Moravskoslezský kraj