Smrt, obzvláště ta náhlá, spolu s narozením patří do nejintimnějších a osobních prožitků v rodině. Dobrým zvykem, ba dokonce povinností, je v takové situaci ctít rodinný klid. Dovolit rodině, aby mohla v klidu přežít tuto situaci podle svého způsobu, nechat je provést pohřeb a truchlit. Z jakého důvodu se tlačíme s kondolencemi, a proč se tam chceme vecpat? Chceme udělat něco moudrého, chceme v té chvíli pomoct nebo něco říct? Ve tváři věčnosti se jeví všechno co řekneme tak bezvýznamné, skoro až hloupé. Co tak důležitého chceme sdělit mrtvému, rodině, Bohu, že tak nutně potřebujeme dostat hlas? Možná se chceme lehkým způsobem vymanit z hromadné viny za podněcování naší národní žabomyší války. Rychle chceme přejít na správnou stranu -  takže kterou? A rychle chceme také najít viníka, ať už máme pokoj.

Upřímně soucítím s rodinou Pavla Adamowicze. Soucítím s ní hned dvakrát - z důvodu tragické smrti a z důvodu velkého zájmu veřejnosti. Soucítím, protože nemohou (a nebudou moci) intimně, v klidu, po svém prožít ty těžké chvíle. Soucítím s nimi za ty čumily, pseudo ­„výlety“ k domu, nekonečné telefonáty pseudo známých, kteří se zničehonic připomněli. Reakce společenské neshody na násilí (všechno násilí, nejen tady a teď) je odůvodnitelná, ale teatrální přehlídka emocí k mrtvému a prožívání žalu už ne.

V zásadě bych již mohl zakončit toto zamyšlení, kdyby nebylo faktu, že smrt Pavla Adamowicze má ještě jiné hledisko - veřejný zločin a násilí. Hledisko příčiny (cestě ke zločinu), činu a následku. Otázky na to, co se stalo s pachatelem jsou jasné a pokládání takových otázek by bylo urážkou inteligentních čtenářů. Důležitá je otázka, proč takoví lidé jako je pachatel existují, a co je příčinou jejich vzrůstající nenávisti? Abychom byli schopni odpovědět na tuto otázku, je důležité se zamyslet, proč se topíme ve vzájemných obviněních, rivalizaci, hrabání na svém písku. Zamysleme se na chvíli, co by se stalo, kdybychom přestali. Jak by vypadal náš svět bez strachu, komplexů, chtivosti, rivalizaci, hýčkání křivd a hrabání na svém. Někdo řekne, že by byl nudný, co bych potom dělal, čím se zabýval. Takže se zeptám z čeho se skládá náš život? Jestli z toho, co bylo napsáno výš, tak mě to mrzí. Naskýtá se také otázka odkud se „takoví lidé“ berou. Člověk je výtvorem kultury, ve které žije. Jakou máme kulturu, takové lidi tvoříme. Není to hledání viníků nebo zastávání se pachatele - to v žádném případě. Je to zamyšlení nad tím, co můžeme udělat. Ne v tisícových pochodech, zapálených svíčkách atd., ale v našich  kažodenních vztazích. Zda je to reálné, ukáže čas. Co uděláme po pohřbu? Rozpoutáme další žabomyší válku, tentokrát o pomníky, názvy ulic, náměstí? Škoda, že neumíme jen tak obyčejně, lidsky tiše sedět. Teprve po tom tichu začněme žít od začátku - tišeji, klidně, bez rivalizace, nárokování, rychlého házení viny na jiné, bez psaní blahořečení na svoji osobu.

V celé tragédii situace svítí ale i určitá světýlka. Jedním z nich je reakce obyvatel Gdaňska. Začalo se v pondělí (14. ledna) po informaci o smrti - obyvatelé Gdaňska přišli na Dlouhý trh a mlčeli. V Gdaňsku, ale i jiných městech jsme mohli vidět hezký postoj lidí. Během pohřbu panovalo důstojné, občanské ticho plné úcty. Vezme si Polsko příklad z Gdaňska? Na tuto otázku není možné odpovědět, můžeme pouze doufat. Ta naděje se odvíjí od nás, na našem postoji a na tom, co akceptujeme, co chceme číst, sledovat, poslouchat. Během pohřbu v Mariácké bazilice apeloval dominikán Ludwik Wiśniewski: „Celé Polsko čeká, až z Gdaňsku vyjde poselství, které dorazí ke každému Polákovi, a které navrátí morální rovnováhu v naší zemi i v našich srdcích. Můžeme si položit otázku, proč je ta apelace tolik potřebná. Dosáhli jsme takového dna, že se od něho můžeme odrazit? Bohužel dno agrese, sporů, ponižování, rivalizace, obviňování je blízko a apelace je potřebná. Sledujeme mnoho obyvatelských postojů hodných pochvaly a morálních deklarací. Obzvláště v počtu je síla. Bude nás doprovázet podobná obyvatelskost v autobuse, při pronásledování nebo týrání? Dovolíme známým, aby byli agresivní, vulgární, hrubí, protože to přece nic není a známe se už tolik let. Přestaneme sledovat a poslouchat vysílání podporující násilí, rivalizaci a vyloučení? Přestaneme sledovat veřejné debaty, ve kterých čekáme na moment, kdy povíme „dívej, ten mu to ale nandal“?

Někde mezi impulsem a činem se ztratil mozek a chybí zamyšlení i chvilka ticha. Jednou z důležitých lekcí v tak těžkých chvílích je právě ticho. Kéž by ho bylo v našem životě víc. Ticho, které je naplněno zamyšlením dřív, než něco řekneme.

Autor: Aleksander Wolski,    sociolog,  Děkan odloučeného pracoviště Górnośląska Wyższa Szkoła Handlowa

Foto: Pawel Adamowicz, Gdansk.pl