Fotbal kvůli koronaviru dlouho stál, ale nakonec se rozběhl. Bylo to podle vás správné řešení?

Jednoznačně a jsem rád, že se k tomu jednotlivé země takto postavily. Všude je to jiné a každý stát to řeší jinak, ale když zůstaneme u nás, tak mi dělá radost, že se kluby takto rozhodly a zkusily to zvládnout. Je to každopádně zajímavá zkušenost, se kterou se nikdy nikdo nepotkal. Jsem rád za to, jak k tomu kluby, hráči i trenéři přistoupili a je fajn, že už se na tribuny v nějakém počtu vrací i diváci. Každopádně je třeba myslet na to, že se může stát ledacos a uvidíme, co se bude dít dál.

Myslíte si, že na podzim už se fotbal vrátí zpátky do normálu?

Taky o tom přemýšlím. Fotbal je fenomén a dobře vydělávající byznys, ale bez kulisy je to jiné. Mám obavy z toho, že ten návrat k normálu nemusí být tak rychlý. Myslím, že to nebude jednoduché, přibudou další ohniska a pořád nás straší i druhou vlnou. Jde o to, aby se nedělaly zásadní chyby.

Jak jste vůbec fotbal bez diváků vnímal?

Sám jsem to nezažil. Diváci k fotbalu patří a i díky nim je o tento sport takový zájem sponzorů. Je ale dobře, že kluby se rozhodly hrát i bez fanoušků. Vyhrála logika, protože hráči musí dělat svou práci. Potřebují vydělávat sami na sebe, udržovat se a zvyšovat svou výkonnost. Nejde jen o domácí ligy, ale také o evropské poháry. Je třeba, aby se rozběhl i mezinárodní fotbal. Národní týmy jsou na tom totiž nejhůř, chybí jim zápasy i kvalifikace. V mezinárodních fotbalech je otazníků nejvíc a najít odpovědi na to, jak se to bude vyvíjet a kdy se to vrátí do normálu, je složité.

Několik let jste úspěšně působil v Polsku. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byla to obrovská zkušenost. Šel jsem tam, když jejich liga byla v plenkách a v období soumraku. Nebyly tam stadiony, měli nízkou úroveň i problémy s rozhodčími. Pak se ale vyvinul polský fotbal i společnost. Byl jsem u toho, ty skoky a posuny byly neskutečné a neuvěřitelné. Hodně jim pomohlo mistrovství Evropy, které v roce 2012 pořádali společně s Ukrajinou. Vybudovali stadiony, a to i nižší kluby. Hodně jim pomáhala města, což u nás tolik není.

Český fotbal je úspěšnější, ale polský populárnější. Čím si to vysvětlujete?

Podle mě fotbal děláme lépe, ale Poláci ho umí lépe prodat. Na tom má velkou zásluhu Canal+, který rozhýbal jejich sportovně finanční stránku. Každému klubu platí tři miliony eur ročně jako základ plus prémie za umístění. A to je hodně.

V Polsku taky bývají výrazně plnější stadiony než u nás. Proč tomu tak podle vás je?

Každý zápas úplně plný není, ale pravda, že v Krakově, Varšavě, Štětínu nebo Poznani bývá plno. Je to spojeno i se stadiony, které zvedají návštěvy. Ve Vratislavi byl starý stadion, kam chodilo pět tisíc lidí, ale pak tam vyrostl nový stánek pro 40 tisíc fanoušků a ty návštěvy jsou vysoké. Je tam taky hodně emocí a vášní, polský fanda si umí zaplatit za lístek i za Canal+, který měsíčně stojí okolo 800 korun. Když ho ale v Polsku nemáte, tak nejste fanda. Polsko je zkrátka taková Itálie severu.

Právě v Polsku, během působení ve Visle Krakov, jste získal svůj jediný trenérský titul. Jak na něj vzpomínáte?

Krakov je takový stát ve státě. Když jsme vyhráli, tak se tam slavilo, jako bychom byli mistry světa. Jeli jsme otevřeným autobusem a na náměstí nás vítalo asi 25 tisíc lidí.

Byl to váš největší trenérský úspěch?

Jsem přesvědčený, že ne. Jsem rád, že se mi to povedlo, ale podle mě jsem odvedl daleko více práce v Baníku, konkrétně v letech 1996 až 2000. Ať už to bylo působení u A týmu nebo vytvoření akademie. I když už jsem tam potom nebyl, tak Baník dokázal vyhrát titul a mužstvo tvořilo asi dvacet hráčů Baníku Ostrava, což považuji za obrovský úspěch výchovy i dlouhodobé systematické práce. Poznal jsem tam spoustu hráčů, ale i úspěšných trenérů v čele s Vrbou a Páníkem.

S Baníkem jste získal i tři tituly coby hráč. Jak na to vzpomínáte?

Baník byl tehdy vysoko, porážel Neapol, Bayern Mnichov nebo Dynamo Kyjev, což je dnes nemyslitelné. Bylo to propojeno také s úspěchy národního týmu a celého československého fotbalu. V roce 1980 jsme skončili třetí na mistrovství Evropy, vyhráli jsme olympiádu a právě v tom období byl Baník i nejlepším klubem v republice.

Může se někdy na takovou úroveň vrátit?

Přál bych si, aby se to opakovalo, a když tomu budou věřit, tak se to stát může. Nebude to však díky financím, musí to být sportovní úspěch. V Ostravě fotbal dělat umí, ale nemůžeme čekat, že přijde sponzor na úrovni Slavie nebo Sparty. Buďme realisté, to se v Ostravě asi nestane. Každopádně to tady umí, Baník je dobře nastartovaný a po mnoha letech i finančně zajištěný. A to dokonce tak, jako nebyl nikdy v historii. Nikdy neměli takové tréninkové zázemí ani podmínky, jaké nyní v klubu jsou. Klidně se zase mohou vrátit na špičku.

Během své kariéry jste toho dokázal hodně. Čeho si vážíte nejvíc?

Zásadním momentem bylo, že mi bylo umožněno prožít sportovní život. Základ jsem položil v Hlučíně, pak nastal přechod do Baníku, kde jsem působil jako hráč, trenér i funkcionář. Kdybych tam nebyl, tak bych nikdy nebyl takovým Ličkou, jakým jsem teď.

Fotbal hráli i oba vaši synové. Co nyní dělají Marcel s Mariem?

Marcel studuje licenci pro UEFA a čeká na další angažmá po úspěšném působení v Brestu. Dal se na podobnou dráhu jako já. Mario se ještě snaží hrát, působí ve třetí lize, ale spíš hraje jen pro radost a chuť na pivo. K tomu pracuje a má svou firmu. Sportuje už jen pro pohodu a na žízeň.

A čemu se nyní věnujete vy?

Fotbalu. Všechny mé činnosti souvisí s fotbalem. Už dvacet let jsem prezidentem Unie českých fotbalových trenérů, k tomu jsem také garantem výchovy pro fotbal a analytikem českého národního týmu. U reprezentace vedu analytickou skupinu, spolupracujeme s trenéry, připravujeme utkání soupeře, vyhodnocujeme je a předáváme informace trenérům. Je to pěkně propojené – sporty, vzdělání a fotbal

Fotbalové EURO bylo posunuto o rok. Myslíte, že český tým z toho může vytěžit a být ještě lépe připravený?

To je spekulativní. Reprezentace už spolu dlouho nebyly, a až pak se ukáže, kdo to lépe zvládne. Uvidíme, jak se s tím týmy poperou a jak ten rok využijí. Někdo se může zranit, mohou se objevit i noví hráči. Vyspělé národy, které mají z čeho vybírat, by na to nijak doplatit neměly, ale menší státy s užšími kádry už mohou být jak ve výhodě, tak i v nevýhodě. Věřím však, že my ten rok navíc využijeme a budeme lepší. Všechny naše úspěchy přišly vždy, když jsme měli skupinu smrti, kterou máme i teď. Když s námi nikdo nepočítal a my jsme stáli u stěny, tak se tam vždy ukázala naše mentalita a my jsme byli silnější. Takové zápasy umíme zvládat.

A jaké dáváte šance Polákům?

Jsem na ně zvědavý. Jejich generace pomalu odchází a je otázka, jak jejich kádr bude vypadat. Jejich vrcholem byl asi rok 2016 a teď bude záležet na tom, jak se s odchodem opor vypořádají. Bude zásadní, jestli je nahradí včas.

Nějakou dobu už netrénujete. Ale kdybyste dostal zajímavou nabídku, zvážil byste ji?

Mám rád dlouhodobou, systematickou a konzistentní práci, musí to být nějaká výzva a cíl. Tedy čtyři nebo pět let, avšak v mém věku už nemám takový fyzický tah a nejsem si jistý, jestli bych do toho ještě šel. Spíš si vybírám činnosti, na které má mentální a fyzická kondice stačí. V české lize trvá průměrné trenérské angažmá 18 zápasů, což už není něco, co by mě naplňovalo.

Zažil jste toho hodně, ale máte před sebou ještě nějaký nesplněný sen?

Je lepší žít dneškem než zítřkem. Mým jediným cílem je, abych měl dneska chuť na zítra.

autor: Petr Sobol