Nějakou dobu nebylo jasné, zda se cesty bývalého vynikajícího českého lyžaře s polským týmem nerozejdou, obě strany si ale nakonec plácly. „Podepsal jsem smlouvu na další čtyři roky, cílem je olympiáda v Itálii, která proběhne v roce 2026,“ řekl čtyřiačtyřicetiletý Lukáš Bauer v rozhovoru pro portál i-region.eu.

Co vás přimělo k tomu, že u polského týmu nakonec pokračujete?

V mém rozhodování paradoxně nastal velký obrat. Zhruba do poloviny sezony jsem byl přesvědčený, že u polského týmu pokračovat nebudu, jenže na olympiádě jsme udělali kus práce, měli jsme dobré výsledky, sezona byla najednou úspěšná a ve mě to začalo hlodat. Viděl jsem, že se práce vyplácí, ušli jsme kus cesty a byla by škoda odcházet. Na olympiádě jsme se totiž dostali na úroveň, kde to začalo být zajímavé. Nechci shazovat předešlé výsledky, ale po Pekingu jsem získal pocit, že by to ještě nemusel být strop.

Z české strany jste žádnou nabídku nedostal?

Nějaké vyhlídky byly, ale nedopadlo. Poláci o mě měli velký zájem a v mém přemýšlení nastala změna. Všechno do sebe zapadlo.

Nemáte pocit, že v českém sportu se často k lidem, kteří něco dokázali, nechovají tak, jak by měli?

Chtěl jsem v českém lyžování fungovat. Ne jakkoliv, ale někde, aby to dávalo smysl. I to bylo jedním z důvodů, proč jsem vytvořil svůj maratonský tým, abych dokázal, že něco umím. Nějakým způsobem jsme ale nenašli společnou cestu. Na jaře u nás byly volby, ale se skupinou, která vyhrála, naše jednání nakonec nedopadla. Nemohl jsem déle čekat, už tak jsem nabídku Poláků zdržoval víc než měsíc. Nejsem prvním bývalým sportovcem, který našel angažmá dříve v zahraničí než doma, ale vše je o úhlu pohledu. Nikdy totiž nejde automaticky říct, že bývalý úspěšný sportovec bude skvěle fungovat i na jiných pozicích. Mrzí mě to, chtěl jsem dělat pro českou stranu a z nároků, které můžu mít jinde, jsem šel hodně dolů, ale nakonec to nedopadlo.

V polské reprezentaci teď pod sebou máte i ženský tým, že?

V předchozím cyklu jsem měl na starost muže, teď už jsem ale zodpovědný i za ženskou složku. V reprezentačním A týmu mám tři kluky a dvě holky. Zastávám pozici hlavního kouče, který má přesah do všech reprezentací a svým způsobem má poslední slovo ze všech trenérů.

Poláci jsou sportovní nadšenci. Platí to taky v lyžování?

Polsko má výhodu v tom, že je velkou zemí, další miliony Poláků žijí v zahraničí. Když se pro něco nadchnou, je to cítit, každopádně zimním sportem číslo jedna jsou skoky na lyžích. Běžci historicky nebyli špičkoví, zato skokani měli Adama Malysze a od té doby to tam jede neskutečně. Skoky jsou součástí svazu lyžařů, z čehož nakonec těžíme i my. Udělali jsme kus práce a hodně jsme se posunuli.

Je hodně cítit, že jste ve stínu skokanů?

Na olympiádě jsme měli nejlepší umístění v mužích na devatenáctém místě, což byl pro Poláky historický a senzační výsledek. Skokani měli jednu medaili, spokojení ale nebyli. Byl to neúspěch, což pocítil i trenér Doležal, který skončil. Poláci každopádně sportem žijí a jsou nároční.

Jak sport podporuje stát?

To mě hodně překvapilo. Proudí tam velké investice do budování nových areálů, hodně podporují centrální sportovní centra. Na jedno místo tak mohou přijet reprezentace i kluby a takových center tam mají více než deset. Česko v oblasti investic hodně pokulhává.

Jaký je o váš sport v Polsku, ve srovnání se skoky na lyžích, zájem?

Jsme výrazně méně sledováni. Jen pro srovnání, během olympiády bylo o skokanech v novinách 60 článků, možná i víc, ale o nás nějakých sedm nebo osm. Každopádně to jde nahoru, za ty tři roky, co tady jsem, vnímám posun. První rok o polské závodníky nikdo nezavadil, teď si zvykají, že už je o ně pravidelně zájem.

Přestěhoval jste se do Polska, nebo bydlíte stále v Česku?

Bydlím na Božím daru, nikam jsem se nestěhoval. Cestování je víc, ale já jsem na to zvyklý. Vždy jsme nějakou dobu na soustředění, pak týden doma, potom zase jedeme na soustředění. V Polsku máme tři soustředění ročně, zbytek v cizině, třeba i na Božím daru. Teď vyrážíme do Německa, na podzim nás čekají ledovce v Ramsau.

Polský tým se pod vaším vedením hodně posunul. Kde jsou jeho limity?

To zjistíme až časem. Záleží taky na tom, jak jim bude držet zdraví. Uvidíme, jestli Starega vydrží na příští olympiádu, ale jsou tady taky bratři Bury. Jeden je skvělý na sprinty, další na distanční závody. Oba jsou mladí a mohou se posouvat, cílem je olympiáda. Dominik byl naposledy šestadvacátý, ale chtěli bychom ho posunout mezi desáté až patnácté místo. Možná to zní jako malý posun, ale je to kus práce, vše do sebe musí zapadnout. Taky jsou tady mladá děvčata, i ta se mohou posunout nahoru. Uvidíme, co se nám povede.

autor: Petr Sobol