Co se u Vás objevilo dříve – street art nebo rap?

Začalo to graffiti. Od základní školy mě hodně bavilo kreslení, když přišli první Šmoulové a Želvy Ninja, rád jsem to obkresloval. Začátkem devadesátých let už se tady, v Ostravě objevily na zdech nějaké první nápisy, ještě jsem to neuměl uchopit, ale velmi mě to oslovilo. V devadesátém čtvrtém, začaly vycházet články o graffiti v časopise Poplife, což si myslím, že byla taková pomyslná startovní čára pro většinu těch lidí, kteří se graffiti v devadesátých letech věnovali. Tam už byly konkrétnější principy, na kterých graffiti funguje. Ale nejen to, pochopil jsem, že graffiti je součástí určitého životního stylu, který zahrnuje například specifický styl oblékání, nebo určitý druh muziky, což byl rap. Do té doby jsem slyšel pouze ten eurodance disco rap, který se na nás po revoluci valil ze všech stran. Hip hop jako subkultura, se skládal převážně s breakdance, dj-ingu, graffiti a rapu, nic z toho nijak zvlášť nevyčnívalo. Rap tady dělala jen hrstka lidí. Přelom přišel někdy po roce 2000. Já to mám spojené s tím, když se v kinech objevil film 8 mile s Eminemem. To se pak tady vyrojilo hodně nových lidí a hip hop, respektive rap se dostal mnohem více do povědomí, všech, do té doby nezasvěcených lidí. Najednou všichni nosili volné kalhoty a rovné kšilty. Já jsem začal s rapem později, zprvu jsem ani neměl záměr se mu věnovat.

Dá se tedy říct jako dlouho se mu věnujete?

Já to dělám asi někdy od roku dva tisíce šest-sedm, tehdy začaly vznikat demo nahrávky, ale neměl jsem velké ambice. Nesledoval jsem tehdy vůbec česko-slovenskou rapovou scénu. Nic. Hodně mě bavilo vytvářet instrumentálky, ale nebylo moc příležitostí, komu je dávat, což mě donutilo začít psát první texty a následně nahrávat. Ale byla to jen taková volnočasová aktivita. První studiové nahrávky přišly až o pár let později.

Změnil jste se od té doby jako autor?

Samozřejmě, jsem starší a obecně i zkušenější. Dříve jsem se snažil dělat ve standardech, které ta činnost vyžaduje a změnil se i můj pohled na svět, změnily mě určité události, které se staly, špatné i dobré, kterým se nikdo z nás nevyhne. To se pak odráželo v samotné tvorbě.

Je tím pádem něco charakteristického pro jednotlivá alba? Něco, čím se vyčleňují?

Určitě. Dělali jsme v roce 2013 amatérský film a kamarád, který se podílel na „soundtracku“ a zahrál si i jednu z rolí za mnou potom přišel, jestli, když se s tím rapem tak bavím, nezajdeme k němu do studia a nezkusíme něco nahrát. On sám už měl za sebou nějaké dřívější projekty a mnohem bohatší zkušenosti. Já jsem v té době měl pár svých nahrávek z diktafonu a ani nevěděl, o čem ten náš rap vlastně je, znal jsem v podstatě jen ten „devadesátkový“, na kterém jsem vyrůstal. Říkal jsem si ale, že my tady přece nemůžeme dělat například gangsta rap jako v LA a moje první nahrávky byly tematicky velmi podobné těm, které dělám dnes. Navíc tady bylo to studio, takže jsem cítil potřebu se k tomu postavit „zodpovědněji“ a začít to brát trochu víc vážně. Začal jsem tedy poslouchat všechna alba, která tady vznikla někde od roku 2003-4, abych si udělal představu, o čem ten náš český a slovenský rap vlastně je, čímž jsem se velmi inspiroval. Pak jsme nahráli společné album, které ale nebylo příliš osobní a já si až pak uvědomil, že rap je nástroj, který jsem vlastně hledal, skrze co se můžu vyjádřit, vyprávět příběhy, které jsem v sobě nosil, jen jsem nevěděl jakým způsobem je ventilovat. Tím to začalo nabírat obrátky, přišlo první sólové album a já se stále necítil vypsaný, následně pak hned druhé. V té době jsem byl zasypaný tématy, měl jsem větší potřebu jít trochu do hloubky. Sledoval jsem, co tvoří ostatní na scéně, témata, styly a říkal si, že tohle bych mohl zkusit taky.  Tím jsem si ale nestanovil žádné hranice, jen jsem chrlil jednu věc za druhou, podle toho, čím jsem byl zrovna inspirovaný, nebo co se odehrávalo v mém životě. Dnes si myslím, že mi chyběl odstup. Většinu těch nahrávek zatím nemůžu ani slyšet, jen si říkám, že jsem měl počkat a udělat to rozvážněji. Ale vznikly i dobré věci, takže to vnímám jako cennou zkušenost. U poslední desky už jsem věděl, že to chci dělat jinak. A vlastně jsem se vrátil na začátek, vzpomněl jsem si, proč jsem s tím vším začal, že chci, aby mě to bavilo, ne, abych to dělal tak jako všichni, uvědomil jsem si, že to, co jsem dříve odsuzoval, přesně k tomu jsem spadl, a tak jsem znovu musel najít svou „originalitu“.

Jak obtížné to bylo?

Neřekl bych obtížné, jen jsem si to potřeboval uvědomit. Pohyboval jsem se v komunitě lidi, kteří se rapu věnovali, nebo s ním byli nějakým způsobem propojení, denně jsme to řešili, jak by se to mělo dělat, co kdo udělal… byl jsem v tom dost utopený. Ale nejde o ně, to jsem si vytvářel spíš sám, že jsem cítil určitý tlak a nechtěl jsem nikoho zklamat. A to vše mě tlačilo někam, kam jsem se nikdy dostat nechtěl. Když jsem si to uvědomil, dal jsem rap na chvíli stranou a začal se věnovat něčemu jinému. Začal jsem navštěvovat dramatický soubor, protože i tohle mě svým způsobem vždy přitahovalo. Tam jsem získal množství nové inspirace, poznal spoustu skvělých umělecky založených lidí, hráli jsme společně různé improvizované skeče tak, jako by bylo jedno, kdo na to co řekne. Hráli jsme většinou pro sebe, ale naplno. A během těch tří let vznikaly i skladby posledního alba. Neměl jsem ani v plánu udělat další album, vzniklo to víceméně mimochodem, na psaní a nahrávání už nezbývalo tolik času, ale nakonec toho bylo dost na album. Tím, že jsem rap odsunul, vznikl i ten přirozený odstup, který mi chyběl. Různé metody, které jsme probírali, třeba jak lépe vystavět příběh, nebo práci se čteným textem jsem si pak aplikoval na vlastní tvorbu. U posledního alba jsem si už určil směr, hranice a záměrně se izoloval od okolních vlivů. Řekl jsem si, že to bude vtipné, jednoduché, stoprocentně ostravské a bude to vycházet z toho starého rapu, který mě v těch devadesátkách oslovil. To, co když jsem slyšel v nějakých jedenácti letech, tak jsem si říkal, jo, tohle bych chtěl dělat jednou dělat taky. Byť jsem si tenkrát neuvědomoval, že jak budu stárnout i ta hudba bude stárnout.

Není pak ale těžší se prosadit, když se vůbec nechcete svézt na té vlně toho, co je aktuálně populární?

Herman Melville prohlásil, že je lepší selhat v originalitě, než uspět v napodobování. Myslím, že to vystihl přesně, ale taky záleží, co člověk očekává. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že mě baví ta samotná tvorba a za ta léta v téhle subkultuře už necítím potřebu si něco dokazovat. Zpětná vazba je samozřejmě velmi důležitá, protože nás motivuje a posouvá dál, jen bych si z toho nerad dělal záměr. Navíc mi to dává volnější ruku při tvorbě. Spousta lidí se chce svézt na komerční vlně a dává do toho přesně to, co lidi chtějí slyšet.  Přijde mi, že publikum dnes už není tak náročné. Jsou lidé, kteří tomu určují směr, vymýšlí, kam se to bude posouvat a jak to bude fungovat a pak jsou lidé, kteří je následují, kopírují jejich know-how a úspěch mají do jisté míry zaručený, za předpokladu, že nejsou úplně leví. Myslím si, že nepatřím ani do jedné z těchto skupin, vždy jsem cítil potřebu si spíš dělat věci tak trochu po svém.

Vy jste originální i v tom, že používáte ostravštinu, je to pro Vás mateřský jazyk, nebo jste si k těmhle ostravským kořenům našel cestu až později?

No, ono to v té mé hudbě bylo vždycky, ale ne v takové míře jako u posledního alba. Tehdy jsem to začal dělat záměrně a až trochu přehnaně. Vzpomínám si, že kamkoliv jsem přišel a zaslechl zajímavé slovo, které jsem třeba ani neznal, tak jsem si jej zapsal s tím, že ho později využiji v textech. Vytvořil jsem i nějaká vlastní slova zejména vždy, když jsem potřeboval, aby mi vycházel rým s jiným slovem a doufal, že to posluchač pochopí. Pamatuji si jako dítě, že generace našich otců tak mluvila, nám to přišlo směšné a říkali jsme si, že takhle my nikdy mluvit nebudeme. A teď…čím jsem starší, tím mi to přijde přirozenější. V těch skladbách se snažím zachovávat přirozený slovosled, aby to znělo, jako kdybych to někomu normálně říkal a nepůsobilo příliš strojeně tak, jako když se například Pražáci rozhodnou, že natočí film z prostředí Ostravy a snaží se o ostravský akcent.

A jak vybíráte témata? Mluví se o Vás, jako o nejvtipnějším raperovi. Jde humor a rap dohromady? Mně, jako naprostému laikovi, přijde, že v rapu jde často slyšet taková naštvanost.

Mám rád obyčejné příběhy. Už jako dítěti se mi líbilo, když táta poslouchal Pavla Dobeše, že to znělo jako od obyčejného chlápka, který jde ze šichty a prožívá své normální životní příběhy. Nic velkého, malá hrdinství, například příběh sousedky, co krade za plotem hrušky a tak. Fascinovalo mě, jakým způsobem dokáže zpracovat tak jednoduché téma, navíc s vtipem a tím ostravským dialektem. To mě později velmi inspirovalo v psaní textů, které dělám dnes. Taky si myslím, že rap je žánr jako každý jiný a jsou lidi, kteří ho tvoří určitým způsobem a další zas úplně jinak. Mám rád věcí s vtipem, ale aby v nich bylo i něco k zamyšlení.

Máte nějaká témata, ke kterým se často vracíte?

Určitě, dobře se mi píše z té pozice chlápka z Ostravy, co má věci trochu na háku, mám rád takové to jednoduché myšlení. Píšu třeba často o různých eskapádách, vykutálenosti a nevěrách, ale snažím se to pojmout nějak vtipně. Většinou vycházím z příběhů – svých nebo ze svého okolí, někdy je to složené z několika historek, které se ještě trochu přibarví, ale zpravidla to není úplně vymyšlené. Snažím se vyhýbat tématům, která jsou jen dočasná, že teď zrovna něco jede, například nějaký skandál v médiích a ostatní se na to slétnou jako vosy na bonbón, aby se na tom trochu přiživili a za rok, za dva už to nebude dávat smysl. Snažím se psát texty, které budou platné i za deset let.

Je tedy třeba k rapu mít za sebou i ty životní kotrmelce, znát tu ulici?

Asi ne, je dost lidí, kteří píšou o věcech, které neznají jen proto, že to jsou přece ta témata, o kterých se „má“ rapovat. A je to i tak, že to, co se kupuje, to se dělá a posluchači zas nejsou tak nároční, Troška natočí Babovřesky a kina praskají ve švech, kritika se může zbláznit, ale on ví, proč to dělá. V rapu je to taky tak. Ale doba se mění a je otázka, jestli rap vůbec ještě je o ulici, jestli úzkostné stavy v pokojíčku nejsou aktuálnější, jestli příběh člověka, který se dívá na vyumělkované životy na Instagramu a bojí se vyjít mezi lidi není pro novou generaci zajímavější.

Jsou rapové scény v tom našem malém prostoru – Česka, Slovenska, Polska, propojené?

Česko-slovenský píseček jsem vnímal vždy jako velmi propojený, nebo jednotný, s Poláky už asi trochu méně, ale nemám tu scénu natolik nastudovanou, abych dokázal přesněji odpovědět. U Poláků je jazyková bariéra, čili ne každý jim rozumí. My tady ve Slezku se ještě docela dobře domluvíme, ale čím dál je to od hranic, tím je to složitější, zvláště pro mladší generaci. Naše jazyky se stále vyvíjejí a říkám si, jestli za několik desítek let se už příští generace Čechů nebude mít docela problém domluvit se i se Slováky.

Kde se vzala Vaše přezdívka – Poslední ostravský gangster? Působí trochu nostalgicky.

Ono to tak bylo, původně jsem měl přezdívku C-gun, ale tento pseudonym používalo více interpretů například v Německu, nebo Srbsku a pak se stávalo, že se to lidem pletlo, tak jsem chtěl něco originálnějšího a stoprocentně svého. Sousloví Poslední ostravský gangster jsem dříve použil v jednom ze starších textů, ale až mi to jednou připomněl kamarád, začal jsem o tom přemýšlet. Vlastně je v tom vše, co potřebuji, je tam odkaz na místo odkud jsem, nostalgie za dobou, která se už nevrátí.  Ale je to samozřejmě nadsázka.

Diskografie:

Tenki & C-Gun - album Experiment (2014)

C-Gun - album Tip Tape Top (2016)

C-Gun - album Analfabeat (2017)

Poslední ostravský gangster - album Galaty Dolu (2020)

autor: Michaela Zormanová