Zpíváte převážně v polštině, že ano? Je polština Váš mateřský jazyk?

Jsem z bilingvní rodiny. Maminka je Polka, táta byl Čech. Když jsem byla malá často jsem byla u prarodičů v Polsku. Dokonce se mi zdály sny v polštině, počítala jsem si polsky. Změnilo se to, když jsem šla studovat na střední školu.

Dokázala byste nějak vyjádřit v čem, a jestli vůbec, je rozdíl zpívat v češtině a polštině?

Pro mě to je velký rozdíl. Je to jiná barva. Mám jinou barvu hlasu i když mluvím polsky. Čeština je v tomhle ohledu těžší, nedá se s ní tak snadno manipulovat a ohýbat podle pěveckých potřeb. Polština je rozhodně měkčí.

Jak čeští fanoušci reagují na polské texty, máte ohlasy, zda jim alespoň do nějaké míry rozumí?

S mojí domovskou kapelou Tara Fuki na české scéně zpíváme polsky už dvacet let. Myslím, že naši posluchači si už zvykli a přijali to jako fakt. Je to takové znaménko. Podle toho mě poznají :-). Do jaké míry rozumí. to nevím. Určitě někde v česko-polském pohraničí budou rozumět víc. Jinde v zahraničí to vůbec neřeší a je jim to celkem jedno, a v Polsku jsou příjemně překvapeni a polichoceni. Z Polska mám jen hezké a pozitivní ohlasy.

Zpívala jste také slovensky, je to dané jen hudebním sluchem, nebo máte způsob na to, jak znít dobře v nemateřském jazyku?

Kolem sebe mám spoustu muzikantů ze Slovenka. Dokonce jsem studovala několik let na konzervatoři v Žilině a slovenštinu mám ráda a často ji používám při komunikaci. Když už člověk používá ke zpěvu nemateřský jazyk, je důležité, aby věděl jak, aby s ním nějak souzněl a měl ho rád.

Z Vašich různorodých hudebních počinů jsem nabrala dojmu, že jste velmi otevřená spolupracím s jinými autory, v jakých formacích těch aktuálně působíte?

Momentálně aktivně funguji se svým triem, nebo sólově, pak v duu Tara Fuki, v kapele Vertigo, ve volně-improvizační formaci Tellemarkk a v kapele Anety Langerové.

Odkud berete nápady na písně, máte nějaký svůj způsob na hledání inspirace?

Konkrétní způsob nemám. Každá píseň přichází různými cestičkami. Někdy stačí pocit, nálada, kterou přetavím do zvuku, nebo kus motivu, který pak rozvíjím a hledám další kousky skládačky a někdy si sednu k nástroji začnu hrát a vyloupne se píseň celá i s textem dohromady. Jsou to zázračné chvíle.

Máte nějaká svá témata, ke kterým se ráda vracíte nebo které se samy vždycky nějak objeví?

Myslím, že hlavní motivem, který mé písně spojuje je naděje. Texty jsou tak obecně o životě, o vztazích nejen mezilidských, k sobě samé, ale i k něčemu co nás převyšuje.

Přezpívala jste také text velmi známého polského básníka Krzysztofa Kamila Baczyńskiego, čím Vás zrovna jeho tvorba natolik oslovila?

Básně K. K. Baczyńského zhudebňuji už spoustu let. Nevím kolik jich přesně, ale podle mě třeba kolem dvaceti. Těžko říci, co konkrétního mě k jeho básním přitahuje. Jeho básně jsou pro mě, jak magnet. Když si je čtu, tak už slyším, jak zní, jaký mají rytmus. Já je vlastně provedu jen takovou hudební proměnou.

Za sebou máte dva sólová alba – Iluzja a Dotyk, pro oba mi přijde příznačná taková atmosféra intimity a křehkosti, vidíte mezi nimi nějaký zásadní rozdíl?

Na albu Dotyk je rozdíl v jinak prožitém čase a zkušenostech. Měla jsem víc prostoru věnovat se písním, hledat barvy, a spolu s kytaristou Mírou Chyškou, který se podílel na albu i jako producent, zabývat se detaily. V tom ten rozdíl vnímám. Nedělám alba koncepčně. Vznikají písně, pak je k sobě poskládám a potom se z nich dozvídám, o co jde.

Mám jeden velmi laický dotaz, předpokládám totiž, že ani hudebník Vašich kvalit se neobejde bez toho, aby pravidelně hrál a věnoval svému umu spoustu času. Bylo by vůbec možné třeba vyjet na půl roku na dlouhé prázdniny bez violoncella, pak se vrátit a hrát stále na stejné úrovni?

To právě nejde. Je to podobné jako u sportovců. Samozřejmě odpočinek a dovolená ano, ale pak se musíte opět dostat tzv. do formy.

Když se podíváme na hlavní proud, pop, tak moc propojení mezi českou a polskou scénou nevidím, u jazzu nebo alternativní hudby mám ale pocit, že ta blízkost je mnohem větší, je to tak?

Ano, a ne jenom s Polskem. Popová scéna moc nejezdí do zahraničí na festivaly, nepotkávají se zahraničními umělci, nejezdí na hudební workshopy... v tom máme velké plus, že můžeme hrát i na jiném pískovišti :-).

autor: Michaela Zormanová