Do notesu bychom si měli zaznamenat imponující hospodářský růst. A přece ve stínu sociálního vyloučení těch, kteří nestačí. Kdo by se zajímal o venkovskou dušnost v tryskovém záchvatu měšťáckého konzumu. Možná se z toho někdy stane „Polsko se dvěmi rychlostmi“, ale to až někdy. Dnes se otevírá nové nákupní centrum. Vede to k dalšímu úspěchu – ke společenskému rozvoji znovuzrozené střední vrstvy. Bohatství, které nabyli rodiče v 90. letech teď s radostí konzumují jejich děti vyrůstající v posvátném egoizmu. Ti, kteří nestačí a chtěli by se vydat do „národní obchodní galerie“ něco si koupit, si musí brát půjčky. Dluh narůstá a můžeme jen doufat, že se nesplní předpovědi ekonoma Tomáše Sedláčka a stihneme tento dluh splatit. Kromě zmíněného egoizmu jde ruku v ruce pozlátko zásadovosti a egocentrizmu. V zemi katolíků (87%) žije pouze 8% podle zásad katolicizmu. K tomu můžeme ještě dodat špetku stále popoháněné polsko-polské války, strach o …a strach před… Nevíme přesně o co a před čím, ale dává to ornou půdu současným potřebám kandidátů (když nebojují o budoucnost, tak aspoň před těmi z levice nebo pravice, před Ruskem nebo Evropou. Jak je vidět, záběr je dost široký). Vedlejším účinkem je minimální uzavřenost před vším, co je jiné, cizí. Cizí je zde pojem dost obsáhlý – obecně někdo, kdo není jako my.  Možá bychom se mohli zamyslet, zda by někdo chtěl být takový jako my? V úvahu přichází také uzavření se ve své kongruenci úspěchu Poláka „k cestě za úspěchem“, Poláka prohlášující svoji víru, nebo Poláka, který jde proti ní (jako snadný výraz pro svobodu závislou na nepříliš hloubavé opozici). Je snadné být etický a sedět přitom v teplém křesle s plnou mísou. Je také snadné hrát si na ekologa, když není třeba ráno vstát a jít naštípat dříví. Během příštích 100 let čeká Polsko demografická níž, společenské disproporce, zadlužení obyvatel a mnoho jiných problému. K vyřešení zůstává stoletá, táhnoucí se neschopnost nalézt svoje hranice v geopolitické soustavě mezi Evropou a Asií – ano, vždycky se můžeme přidat k Americe, ale je to dost daleko. Někdo se může cítit pobouřen, že se takové záležitosti nehodí vytahovat. Člověku, který slaví narozeniny by se také neměly předkládat jisté záležitosti. Ale v tomto kontextu je rozdíl mezi člověkem a státem. Život člověka je ohraničený, můžeme ho popsat dokonce jako pravděpodobné období života. Můžeme také zjistit, čeho daná osoba v životě nedosáhne, co z časových důvodů nestihne. Ve vztahu ke státu předpokládáme „věčný život“ (předpokládáme, že není časově omezen) a můžeme očekávat jeho stálý vývoj. Předkládané výzvy obyvatelům (neboli nám obyvatelům, které je tvoříme) jsou ve velké míře opodstatněné. Představují výše uvedené problémy (jen oběcně) nějaké konkrétní, výjimečné chyby? Ne. Na mnoha místech ve světě s nimi také zápasí. Mesiášské přesvědčení o výjimečnosti Polska a Poláků včetně naší výjimečné historické role zní hezky, hrdě a vždy ho máme při ruce. Jakkoliv ta dekorace vypadá hezky, zahaluje ale i jiné nedostatky. Představme si na chvíli, že bychom byli zcela obyčejným státem a národem bez historických výmluv. To je problém. Teď bychom se měli obyčejně starat o běžné záležitosti a začít je řešit bez žádných historických privilegií.

      Samozřejmě, jsou i výhody (minimálně hospodářský vývoj, blahobyt, bezpečí atd.), ze kterých se musíme radovat a děkovat za ně všem předkům. Ale abychom se mohli radovat i ze 200 letého výročí, musíme začít řešit problémy již dnes. Jinak si jen se strachem můžeme představit jakýkoliv postup ke 200 letům.

Autor: Aleksander Wolski,    sociolog,  Děkan odloučeného pracoviště Górnośląska Wyższa Szkoła Handlowa