Na kolik je „Klérus“ odhalující, novátorský a věhlasný? Myslím, že v malém rozsahu. Jeho populárnost spočívá hlavně v šoku polské dvoulícové morálky, kde se o mnoha jevech nehovoří, vypadají, že neexistují, zametají se tzv. pod koberec. Hlavně se nemuset konfrontovat, zaujmout otevřený postoj, a co je ještě horší, ověřit ustálený obraz světa s tím naším. Otázky vyskytující se ve filmu jsou obecně známé a spíše povrchní. Režisér se i tak nedotýká složitějších otázek církve jako např. její nesjednocennost, sexuální zneužívání, reálné dodržení celibátu, připouštění žen mezi kněží, vztah papeže s biskupy, pozice řadových sester v kostele (jako instituce) a budoucnost víry uvnitř církve. Mohli bychom vytvořit parafrázi staré otázky – Quo vadis eccelsia? Zmíněné problémy nejsou rovněž senzací pro ty, kteří se alespoň trochu zajímají životem církve. Čas od času koukne na stránky Vatikánu, přečte si „Tygodnik Powszechny“ atd. Toto by měl dělat každý věřící. Ne pouze setrvávat na povrchních rituálech (kulturní katolicismus) a poté zrudlý ve tváři, v atmosféře „konečně někdo...“, sledovat „Klérus”. Spíš to připomíná děti ve škole, které čekají až učitel něco udělá než dospělé lidi, kteří berou odpovědnost za jednotu, kterou tvoří. Tak se chovají ovce jdoucí za pastýřem, a ne dospělé osoby budující pospolitost. Aby bylo možné vytvořit pospolitost, je třeba se trochu angažovat, něco vědět, občas se společně rozdělit a ne jen chodit do kostela (budova, bohužel ne jednota).

            Jestliže opustíme tu zvulgarizovanou senzaci (jakkoliv zde neobviňuji režiséra, mohlo by se to tak někomu zdát), všimneme si trhlin a nesjednocenností postav rozviklaných v různých situacích. Taková je církev v Polsku také - rozdělená, rozviklaná mýty ve své historii, které stvořila, a která se bojí důsledků „rozřezaného vředu”. Lepší je ho přelepit náplastí, což se stalo, ale zápach není. Jenom to, že vřed zůstal tak jak byl.

Kam směřuje polská církev? Nevím, nejsem v té otázce rozhodčí, ale vím, kam by směřovat měla – k hluboké reformě. Reforma by neměla spočívat ve využívání multimédií, sociálních sítích a zasazovat se do současného kulturního přenosu. Náboženství primárně tvořilo požadavky pro rozvoj (dokonce šlo proti proudu) a nepřizpůsobovalo se. A tuto misi by mělo plnit i nadále. Požaduje vysokou kvalitu vědění a angažovanosti. Nezbytná je rovněž slušnost, ne nezkažitelnost či svátost, ale uctivost a prostota mezi věřícími. Hlavně na ty poslední hodonty se soustřeďuje současný papež. Kromě problémů současné polské církve, které jsem vzpomněl již výše, je velice důležité, aby polská církev vyšla z vlastního mýtu. Mýtu o neomylnosti, o pozici ve společnosti a o mýtu absolutní autority. Měla by vyjít ze své "bubliny" a vypořádat se se skutečností. To se už děje. Ano, je pravda, že s obtížemi a vnitřními spory, ale přece - změna se děje. Stačí se zaposlouchat do aktuálního hlasu církve, všimnout si diskusí na fóru Tygodnika Powszechnego, činností nové generace kněží, čím dál víc smělejších hlasů řádových sester atd. Představil jsem pouze krátký nástin problémů, které v žádném případě nevyčerpávají diskusi.

Církev se mění a já věřím, že k lepšímu. Důležité je navrátit povinnost rozvoje víry a náboženství věřícím, ne je jen hromadit.

Autor: Aleksander Wolski, sociolog, Děkan odloučeného pracoviště Górnośląska Wyższa Szkoła Handlowa

Foto: tiskové informace