OSTRAVA-PORUBA (MSK) Ivana Slivková si vybrala pomoc lidem za své povolání - pracuje v oddělení ochrany dětí a mládeže porubského úřadu. Sociální oblasti se však věnuje nejen v zaměstnání, ale také ve volném čase. Letos v létě vyrazila do oblasti Ladakh na severu Indie, aby pomáhala se školní výukou dětí ve vesničce Mulbekh. Vesnice má zhruba 200 domů a lidé tu žijí skromně.  Doma mají pouze nejnutnější vybavení, jedí rýži a luštěniny a elektřina funguje dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. Místní školu z nepálených cihel, ve které jsou malé a tmavé třídy, navštěvuje zhruba sto padesát dětí a vede ji pokrokový ředitel.     „Indie mě vždycky velmi zajímala, a proto jsem se přihlásila do projektu Krajní meze neziskového hnutí Brontosaurus. Díky tomuto projektu vyráží do Landakhu každým rokem zhruba dvacet dobrovolníků, kteří pomáhají se vzděláváním dětí a stavbou klášterů. Přivážejí také výtěžek sbírky, určený na nákup učebních pomůcek a vybavení pro indické školy. Letos se podařilo získat necelých sto tisíc korun,“ vysvětluje Ivana Slivková.

Ivana byla v Mulbekhu  ubytovaná postupně ve třech rodinách. V domech, kde žije pohromadě několik generací, jsou holé zdi, k vybavení patří pouze koberec, stolek a postele. Rodiny mají dvě až tři děti a hlavou rodiny je otec. Ten zajišťuje chod domácnosti ekonomicky, zatímco ženy se starají o hospodářství. Otcové i děti běžně komunikují anglicky, matky ale většinou tento jazyk neovládají. Indické rodiny jsou velmi uctivé a pro návštěvu udělají všechno. „Pokud se podává jídlo, nabídne se nejdříve hostu. Když jsme jedli, všichni si sedli kolem nás a dívali se. Sami jsem si nabírat nemohli. Pokud jsme něco dojedli, hostitelé hned přiskočili a přidali nám. Bylo by neuctivé, něco nedojíst,“ vzpomíná Ivana Slivková.

První týden pracovala ve stacionáři pro postižené děti v Chuchotu, dalších čtrnáct dní strávila ve škole v Mulbekhu, kde vyučovala dramatickou výchovu. Ve škole se v průběhu roku učí podobné předměty jako u nás – zeměpis, dějepis, matematika, angličtina a rodný jazyk. V červenci a srpnu pak čeští dobrovolníci vyučují například výtvarnou,  hudební a dramatickou výchovu nebo ekologii. Žáci mají tříměsíční prázdniny v zimě, která je často tak krutá, že se téměř nedostanou ani z domu. „Děti byly zpočátku velmi ostýchavé a nechtěly s námi komunikovat. Po týdnu se ale situace zlepšila a secvičili jsme několik pohádek, které jsme předvedli na besídce rodičům. Nakonec to všechny moc bavilo,“ říká Slivková. 

Na rozvoji vzdělání ve vesnici Mulbekh má velký podíl ředitel školy  Tsewang Norboo, který vystudoval universitu v Punjabu a rozhodl se, že ve vesnici vybuduje školu, která dá dětem šanci na dobré vzdělání. Už čtvrtým rokem sem jezdí v rámci projektu Krajní meze neziskového hnutí Brontosaurus dobrovolníci z naší republiky, aby pomohli se školní výukou. Ředitel chce do roku 2012 zajistit Mulbekhu elektřinu po celý den a vybudovat ve škole počítačovou učebnu. V budoucnu počítá také s výstavbou internátu pro děti, aby sem mohly dojíždět ze vzdálených oblastí.

„Podle toho, co jsem měla možnost poznat, má indická mládež velkou úctu a autoritu k rodině a ctí tradice. Ve škole ale dělají stejné rošťárny jako naše děti. Čekala bych, že díky buddhismu spolu budou hodně spolupracovat a pomáhat si, ale byla mezi nimi často rivalita,“ dodává Slivková.

Ivana by se chtěla do vesničky ještě někdy vrátit, navštívit „své“ rodiny a podívat se, jak se místním daří realizovat plány. „Pobyt v Indii mě nadchl. Získala jsem nejen přátele, ale také větší nadhled. Lidé v Mulbekhu žijí velmi skromně, ale vlastně mají úplně všechno, co k životu potřebují. Když si u nás někdo stěžuje, že se má špatně, ani netuší, že vlastně žije v luxusu…“

Zdroj: MO Poruba